Přeskočit na obsah

Hugo Martiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hugo Martiny von Malastów
Velitel 3. armádního sboru
Ve funkci:
1918 – 1918
PředchůdceJosef Krautwald von Annau
Nástupcefunkce zanikla
Velitel 14. armádního sboru
Ve funkci:
1917 – 1918
PředchůdceAlois Schönburg-Hartenstein
NástupceIgnaz Verdross von Drossberg
Velitel 10. armádního sboru
Ve funkci:
1915 – 1916
PředchůdceHugo Meixner
NástupceFrigyes Csanády
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerálplukovník (1918), generál pěchoty (1915), polní podmaršál (1912), generálmajor (1909)

Narození13. února 1860
Kranj
Úmrtí30. listopadu 1940 (ve věku 80 let)
Štýrský Hradec
Titulšlechtic (1917)
Alma materTereziánská vojenská akademie
Profesedůstojník
OceněníCísařský rakouský řád Leopoldův
Železný kříž
Řád železné koruny
Vojenský záslužný kříž
Řád sv. Stanislava 2. třídy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hugo Martiny von Malastów (13. února 1860 Kranj30. listopadu 1940 Štýrský Hradec) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1879 a vystřídal řadu posádek v celé monarchii. Za první světové války velel několika armádním sborům na východní frontě, po počátečních úspěších byl v roce 1916 zbaven velení a zastával podružné funkce ve vojenské administraci. V roce 1917 byl znovu povolán do války, byl povýšen do druhé nejvyšší hodnosti generálplukovníka a získal také šlechtický titul. Velel na italské frontě, na konci války padl s celým armádním sborem do italského zajetí (listopad 1918). Po odchodu do penze žil v soukromí ve Štýrském Hradci.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Generálplukovník Hugo Martiny

Pocházel z rodiny státního úředníka, vojenskou průpravu získal nejprve na kadetních školách v Sankt Pölten a v Hranicích, následně v letech 1876–1879 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do armády vstoupil v roce 1879 jako poručík k pěchotnímu pluku č. 53 v Banja Luce. V letech 1884–1886 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni, kterou absolvoval jako nadporučík. Poté sloužil v Záhřebu a Košicích, souběžně byl zařazen do důstojnického sboru u generálního štábu. V roce 1890 byl povýšen na kapitána a sloužil v Sibiu, v hodnosti majora (1896) byl šéfem štábu pěší divize ve Lvově. V roce 1902 získal hodnost plukovníka a od roku 1903 byl velitelem 48. pěšího pluku v Šoproni. [1]

První světová válka

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1909 byl povýšen do hodnosti generálmajora a stal se velitelem 62. pěší brigády v Budapešti.[2] V roce 1912 dosáhl hodnosti polního podmaršála a převzal velení 14. pěší divize v Prešpurku.[3][4][5] S touto divizí byl na začátku první světové války převelen na východní frontu, kde byl zařazen do 1. armády Viktora Dankla. Bojoval v bitvě u Krašniku (1914), poté se zúčastnil dalších bojů na východní frontě. V prosinci 1914 zažádal o zdravotní dovolenou, do aktivní služby se vrátil v únoru 1915. V dubnu 1915 převzal velení 10. armádního sboru, s nímž se zúčastnil bitvy u Gorlice a dobytí pevnosti Přemyšl. Vyznamenal se v bojích u Malastówa, kde se mu podařilo prolomit ruské pozice. K datu 1. listopadu 1915 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty.[6] Během Brusilovovy ofenzívy musel ustupovat a po ztrátě Lucku byl zbaven velení. Po odvolání z fronty se stal se velitelem ve Štýrském Hradci[7] a poté byl jmenován generálním inspektorem vojenských škol (červen až srpen 1917).[8]. V srpnu 1917 byl znovu povolán do aktivních bojů a převzal velení 14. armádního sboru v Tyrolsku. V lednu 1918 se stal velitelem 3. armádního sboru a k datu 10. května 1918 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka.[9][10] Začátkem listopadu 1918 padl s celým sborem do italského zajetí a po skončení války byl k datu 1. prosince 1918 penzionován.[11]

Tituly a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Během své vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání, většina z nich se váže k období první světové války.[12] Jako velitel armádního sboru získal titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1916).[13] V roce 1917 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Malastów odvozeným od jeho úspěchů na východní frontě.[14][15]

Řády a vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Jeho syn Nikolaus Martiny (1896–1991) sloužil v mládí v c. k. armádě, po první světové válce se usadil ve Švýcarsku, kde se prosadil jako podnikatel a výtvarník v oboru umělecké keramiky.[16]

  1. Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1905; Vídeň, 1904; s. 172, 504 dostupné online
  2. Schematismus für das k.u.k. Heer für 1911; Vídeň, 1910; s. 133 dostupné online
  3. Generale und Obersten des k.u.k. Heeres 1912; Vídeň, 1912; s. 7 dostupné online
  4. Velitelé divizí rakousko-uherské armády 1914–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  5. Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 91, 132 dostupné online
  6. Seznam generálů rakousko-uherské armády na webu austro-hungarian army dostupné online
  7. Hugo Martiny na webu valka.cz dostupné online
  8. Přehled vrchního velení rakousko-uherských vojenských škol na webu austro-hungarian army dostupné online
  9. Generálplukovníci rakousko-uherské armády na webu weltkriege dostupné online
  10. Generálplukovníci rakousko-uherské armády na webu austro-hungarian army dostupné online
  11. Služební postup Huga Martinyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 114 dostupné online
  12. Přehled řádů a vyznamenání Huga Martinyho in: STEINER, Jörg C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee; Vídeň, 1992; ISBN 3-901215-01-8 s. 14 dostupné online
  13. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 345 dostupné online
  14. ŽUPANIČ, Jan: Karlovská šlechta. Rakouské a uherské nobilitace ve světle materiálů kabinetní kanceláře Karla I. in: Sborník archivních prací LXI., Ministerstvo vnitra České republiky, Praha, 2011; s. 72 ISSN 0036-5246
  15. Hugo Martiny na webu Rodinný erb dostupné online
  16. Nikolaus Martiny na webu geni.com dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]